METODA MARKOVIČ – STRAKA: Proč vrahové nevznikají v idylce a co nám seriál neřekl o rodinných systémech

Sledovali jste seriál Metoda Markovič – Straka? Filmařsky je to silný zážitek. Atmosféra, psychologie postav, napětí… to všechno je zpracované opravdu působivě.

Když se ale na příběh dívám pohledem člověka, který více než dvě desetiletí pracuje s rodinnými systémy, narážím na jednu věc, která mě vždy znovu zastaví. Seriál – možná nevědomky – ukazuje iluzi, kterou si společnost často potřebuje zachovat.

Iluzi, že velmi temné činy mohou vzniknout v „normální“, vlastně docela fungující rodině.

Fasáda normálnosti

V seriálu sledujeme pachatele vyrůstajícího v prostředí, které na první pohled působí stabilně. Podporující otec. Sympatická matka. Rodina, která nepůsobí dramaticky ani patologicky.

A právě to je moment, kdy mnoho diváků získá pocit, že některé věci prostě „vzniknou samy“. Že zlo může být náhodou. Že se může objevit i tam, kde všechno vypadá v pořádku.

Jenže zkušenost z hluboké práce s rodinnými příběhy ukazuje jiný obraz.

Extrémní projevy destrukce velmi často nejsou začátkem příběhu. Jsou jeho koncem. Vrcholem dlouhé linie neviditelných zátěží, které se v rodinném systému hromadí celé generace.

Temnota téměř nikdy nevzniká z ničeho

Rodinné systémy fungují podobně jako ledovec. To, co je viditelné – chování jednotlivce – bývá jen malou částí celého příběhu. Pod hladinou se často skrývá obrovské množství neodžitých emocí, traumat a osudů, které nikdy nedostaly prostor být uznány nebo zpracovány.

Může jít například o:

• válečná traumata
• křivdy mezi členy rodiny
• vyloučené nebo zapomenuté členy rodu
• těžké osudy, o kterých se „nemluví“
• rodinná tajemství, která se předávají mlčením

Tyto příběhy se v rodinách nepředávají jen slovy. Předávají se atmosférou, emocemi, nevědomými loajalitami a hlubokými systémovými vazbami.

Člověk pak může nést něco, co vůbec nezačalo jeho životem.

Největší past: hledání viníka

Když se začne mluvit o vlivu rodiny, často zazní otázka:

„Takže za to můžou rodiče?“

Z pohledu systemických konstelací je to slepá ulička. Tato metoda nepracuje s vinou. Pracuje se zapletením.

Rodiče velmi často nejsou viníci. Bývají článkem řetězce. Sami nesou břemena svých rodičů a prarodičů. Nesou bolesti, které nikdy nebyly vysloveny. Osudy, které nebyly oplakány. Události, byly skryty a zapomenuty.

Taková zátěž se v systému neztrácí. Má tendenci hledat cestu, jak být viděna. A někdy se projeví způsobem, který je pro okolí šokující a nepochopitelný.

Neviditelné síly, které formují lidské příběhy

V rodinných systémech existují určité zákonitosti – principy, které udržují rovnováhu mezi členy rodu. Pokud jsou tyto principy dlouhodobě porušovány, systém začne vytvářet tlak na jejich obnovení.

Ten tlak se může projevit velmi různě:

• opakováním podobných životních osudů,
• nevysvětlitelnými emocemi nebo pocity viny,
• sebepoškozujícím chováním,
• extrémními konflikty
• nebo i destruktivními činy

Zvenčí pak vidíme jednotlivce. Uvnitř ale často probíhá příběh mnoha generací.

Dobrá zpráva: zapletení lze rozplétat

Právě zde přichází prostor pro systemickou práci. Rodinné konstelace umožňují zviditelnit skryté dynamiky, které člověk často nedokáže pochopit jen racionálně.

Když se tyto souvislosti ukážou, může nastat něco velmi zásadního:

• jednotlivci přestanou nést příběhy, které jim nepatří,
• staré bolesti mohou dostat uznání,
• rodinné systémy se mohou postupně uvolnit,
• člověk může začít žít více svůj vlastní život

Nejde o hledání viníků. Jde o pochopení souvislostí. A často i o hlubokou úlevu.

A jak to vnímáte vy?

Když sledujete seriál Metoda Markovič – Straka, jak na vás působí rodinné zázemí pachatele?

Vidíte v něm skutečně harmonii… nebo spíš příběh, který zatím zůstává skrytý pod povrchem?

Pokud vás fascinuje, jak se rodinné příběhy předávají a jak je možné je vědomě rozplétat, můžete se podívat na moji práci s rodinnými konstelacemi na www.rodinne-konstelace.cz nebo se tuto metodu naučit – info www.konstelacniakademie.cz